Přežil chorvatskou Osvětim, kde se nepálily jen cihly, ale i živí lidé
ZlínVěděli, že jakmile ustašovci dorazí do jejich vesnice, bude zle. Z pětičlenné srbské rodiny žijící na chorvatském území přežili druhou světovou válku jen dva: Milan Štěkovič a jeho matka. Ostatní sourozenci zemřeli v Jasenovaci, chorvatské Osvětimi. Otce čekala smrt v uniformě jugoslávského partyzána.
V sobotu 5. dubna 1941 měl Milan Štěkovič své třetí narozeniny. Na oslavu v chorvatské pravoslavné vesnici Petrinje, kde s rodinou vyrůstal, ale nebylo ani pomyšlení. V ten čas totiž Němci a Italové napadli Jugoslávii.
Milanův otec Stojan se přidal k jugoslávským partyzánům, kteří se brzy po okupaci začali formovat pod vedením jugoslávské komunistické strany. Při verbování neměl na výběr. Řekli mu: „Buď půjdeš s námi bránit vlast, nebo tě zastřelíme.“ Špatně vyzbrojení partyzáni, kteří prošli jen primitivním výcvikem, však nedokázali dlouho odolávat přesile německých a italských vojsk.
O osudu tatínka se rodina dozvěděla od jednoho přeživšího partyzána. „Ženské z naší vesnice šly jednoho rána prát prádlo k řece. Proud tam unášel těla mrtvých partyzánů, které vojáci podřezávali bajonety a shazovali z opevnění v Kostajnice přímo do řeky. Jeden z vojáků ještě žil.“ Milanově matce řekl, že její muž byl při bojích nejprve zavlečen do chorvatské Koprivnice a pak zemřel v Kostajnici, kde on přežil jen díky šťastné náhodě a obrovské vůli žít. Tělo zemřelého otce ale rodina nikdy nenašla.
Bratra vytrhli matce z náruče a mlátili s ním o betonovou zídku, dokud nepřestal plakat
Brzy po okupaci Jugoslávie se moci v Chorvatsku chopili ustašovci a vyhlásili nezávislost země. Do jejího čela se postavil Ante Pavelić, který vytvořil jeden z nejkrvavějších loutkových režimů druhé světové války.
Rodina Štekovič věděla, že jakmile armáda dorazí do jejich vesnice, bude s nimi zle. Jakožto Srbové hlásící se k pravoslaví byli ocejchováni jako největší utlačovatelé chorvatského národa. Proto malý Milan s matkou a se dvěma dalšími sourozenci ze zoufalství utekli do lesa. Uniknout se jim ale nepodařilo.
Museli absolvovat strastiplnou 90 kilometrů dlouhou pěší cestu do koncentračního tábora v Jasenovac, během které ustašovci zastřelili všechny starší muže. „Byli to vesměs naši dědečkové,“ doplňuje pamětník. Cestu z vyčerpání nepřežila ani jeho sestra. A když zbídačená skupina dorazila do Jasenovace, přišel Milan i o svého druhého sourozence. „Mého bratra, který měl devět měsíců, vytrhli dozorci matce z náruče a mlátili s ním o betonovou zídku, dokud nepřestal plakat.“
Tábor, o kterém se dnes mluví jako o chorvatské Osvětimi, nebyl spravován jednotkami nacistického Německa, ale podléhal přímo správě ustašovců. „Za ty ukrutnosti, které si dnes normální člověk neumí představit, se styděli i ti Němci,“ vzpomíná pamětník.
Tábor byl vybudován podle vzoru obdobných koncentráků v Německu a podle jejich příkladů fungoval jednak jako obrovská vraždící mašinérie. Jeho součástí byl pracovní tábor s elektrárnou a cihelnou, jejíž chorvatské označení ciglana se někdy používá i jako název tábora. Nepálily se v ní však jenom cihly, ale také živí lidé. Kromě toho tábor disponoval vlastním krematoriem.
Dva roky v dětském koncentračním táboře v Sisaku, největším svého druhu
Milanova matka, která během několika hodin přišla o své dvě děti, se musela rozloučit i s nejstarším Milanem. S ostatními ženami byla transportována na nucené práce do německého Wittenbergu.
Jako čtyřletý hoch, který najednou zůstal úplně sám, byl přesunut do dětského koncentračního tábora v Sisaku, největšího zařízení svého druhu v Chorvatsku. „Byl to areál bývalé továrny, žádná hygiena, chodili jsme po výkalech, všichni jsme měli tyfus a tuberkulózu, spali jsme i venku,“ popisuje podmínky lágru, který byl zbudován v srpnu 1942.
Takzvaný „útulek“ vedl Dr. Antun Najžer pod záštitou ženské části hnutí ustašovců i režimních sledovacích služeb. Dnes jsou k dispozici dokumenty dokládající, že Dr. Najžer se svým týmem prováděl na zadržovaných dětech různé experimenty, některé nechal vyhladovět k smrti, jiné nejrůznějšími způsoby mučil.
„Z třinácti tisíc dětí nás přežilo tři sta,“ odhaduje pamětník. Počty obětí nejsou spolehlivé, nicméně pomník na hřbitově dětské části tábora udává, že je na místě pohřbeno přibližně dva tisíce lidí.
Z koncentračního tábora do rodiny Čecha
Utrpení pro zbídačeného Milana skončilo v létě roku 1944, kdy dětský koncentrační tábor Sisak evakuovali členové Červeného kříže. „Umístili nás do rodin obyvatel Sisaku, starali jsme se jim o dobytek.“
Milan Štěkovič se tenkrát dostal do rodiny pana Janečky. Jeho otec byl Čech, který se do Sisaku vypravil, aby pomáhal se vzděláním místních dětí. „Pan Janeček mladší tu pracoval v továrně na klobouky, který vlastnil taky Čech, pan Šmolka,“ dodává pamětník.
Ještě než válka skončila, dostal pan Janečka za úkol odvézt dva ustašovce ze Sisaku do Jasenovace. „Z jeho vyprávění si pamatuji, jak se ti dva vyžívali v páchání zvěrstev. Když se opili, vsadili se o to, kdo dřív bajonetem rozpáře těhotnou ženu tak, aby z ní vypadl plod dítěte. Ten, kdo vyhrál, dostal demižón vína a pečené sele.“ Zrůdný akt musel jejich řidič Janečka pod pohrůžkou zabití sledovat.
Cesta z Německa domů trvala matce dva měsíce
Na konci války Milanova matka utekla z Německa. Jen díky štěstí přežila bombardování, které zasáhlo i továrnu, ve které pracovala. Pěšky došla na území Československa, odkud mohla jet až do Maďarska vlakem. Zbylý kus cesty šla zase pěšky. Když po dvou měsících konečně dorazila domů, zjistila, že celá vesnice lehla popelem, včetně švestkového sadu, který rodinu živil. Jediné, co z hospodářství zůstalo, byla kráva.
„Po vytvoření národních výborů a soupisu obyvatelstva se dozvěděla, že bydlím v Sisaku, a tak se za mnou vypravila,“ vzpomíná pamětník. V té době měl ale pan Janečka už naplánovanou cestu do Československa. A počítal s tím, že s ním odejde i Milan. „Možná se bál, že by ho mohly Titovy jednotky obvinit z kolaborace s ustašovci, které tehdy vezl,“ polemizuje pamětník o důvodech reemigrace.
Když se Milanova matka dozvěděla, že její syn v Chorvatsku nezůstane, nezbylo jí než s tím souhlasit. „Řekla si, že v té balkánské bídě by se mi dobře nežilo,“ říká pamětník, který od té doby svoji matku v Chorvatsku pravidelně navštěvoval.
Z Jugoslávie pochází, ale válku z 90. let si neodvažuje rozebírat
Do svého rodiště jezdil i během války v Jugoslávii v 90. letech. Tenkrát se jen těžko smiřoval s tím, že se Jugoslávie rozpadla. Za důvod války dodnes považuje rivalitu mezi jednotlivými národy. Jako Srb žijící na chorvatském území se zmiňuje o jednom z kořenů národnostních třenic: „Rakousko-uherský císař nechtěl, aby se Turci dostali i do Vídně, a tak poslal srbské pohraničníky do Chorvatska, aby střežili hranice tehdejšího Rakouska-Uherska. Tam bylo zaseto semínko nesnášenlivosti mezi Chorvaty a Srby,“ míní Milan Štěkovič a zároveň dodává, že se necítí až tak vzdělaný na to, aby válku v Jugoslávii, tak zvláštní a zamotanou, mohl hodnotit a rozebírat.
Od roku 1947 žije Milan Štěkovič ve Zlíně, kde po vyučení pracoval jako technik výpočetních strojů na děrné štítky. V 80. letech nastoupil jako hardwarář do JZD Slušovice, příležitostně tlumočil pro Františka Čubu.
Jeho celoživotní vášní se stalo potápění. V 50. letech jezdíval na ostrov Korčula, kde s kamarády z moře vytahovali munici z druhé světové války. V roce 1966 byl také u založení zlínského potápěčského klubu pod hlavičkou tehdejší branné organizace Svazarm.
Paměť národa existuje díky Vám. Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Znáte ve svém okolí někoho, jehož příběh bychom měli zaznamenat? Kontaktujte nás telefonicky na 777 763 388. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám! Při pravidelné podpoře se stáváte členy Klubu přátel Paměti národa. Vaše příspěvky nám pomáhají udržovat kontinuitu naší práce a umožňují nezávislost: https://podporte.pametnaroda.cz
