Marek Irgl – Pašerákem se stal kvůli lásce ke knihám

Brzy ráno, po noci probdělé s vínem a kytarou, se Karel Kryl zeptal: „Nejste posraní? Ne? Tak vezmete něco domů.“ Bylo to poprvé, ale ne naposled. Dobrodružnou cestu na Západ za pašováním režimem zakázané literatury podnikl ještě několikrát.

 

Ježek v kleci? Zakázáno!

Láska ke knihám držela Marka Irgla odmala. Narodil se ovšem do špatné doby. V době, kdy se učil číst, probíhala v Československu normalizace. Režim utahoval šrouby i na kulturních frontách – když se Marek, zamilovaný do klukovských příběhů Jaroslava Foglara, zeptal v knihovně na jedinou knihu, kterou od Foglara nečetl, narazil: „V knihovně jsem se jí dožadoval a narážel jsem na podivné mlčení. Bylo mi to podezřelé, začal jsem se vyptávat a dopídil jsem se k tomu, že Foglar byl zakázaný. Bylo to pro mne naprosto nepochopitelné. Zaselo to ve mně sémě pochybností, že něco není v pořádku, a to se se mnou táhlo potom dál.“

 

Konec jedné kariéry

Marek roce 1965 přišel na svět ve Valašském Meziříčí - do rodiny reformního komunisty Emila Irgla, jemuž během stranických prověrek počínající normalizaci skončila jinak slibná kariéra lékaře. Těsně před dlouhou pracovní cestou do Alžíru mu odebrali pas: „Otec si toto stigma nesl až do konce svého života.“

 

Když se Emilův starší syn Richard hlásil na gymnázium, už to kvůli špatnému kádrovému profilu jeho otce nešlo. „A to otce ranilo. To byl jeden z těch okamžiků, kdy jsem ho viděl plakat, když to rozhodnutí ze školy přišlo. Brácha se hlásil z osmičky, pak to zkoušel ještě za rok, podařilo se, ale díky tomu, že se otec ponížil a šel prosit za jeho přijetí. Zde nastal zlom, otec od té doby pil, rozklad osobnosti, zásadně to ovlivnilo život naší rodiny,“ vypravuje Marek Irgl.

 

Too young to die…

Markův bratr Richard trpěl tím, čím většina starších sourozenců. Musel se o čtyři roky mladšího bratra starat, a pokud šel ven s kamarády, brát jej s sebou. Marek se díky tomu už v jedenácti letech potkal se světem patnáctiletých. Milovali západní bigbeatovou hudbu a Marek to všechno s nadšením nasával. Objevil Beatles, kteří se mu stali celoživotní láskou. Díky tomu, že o této kapele začal sbírat výstřižky ze starých časopisů Mladý svět a 100+1, se dostal k informacím o tom, jak to v Československu vypadalo během uvolnění v šedesátých letech. K informacím, o nichž dosud neslyšel a o kterých se v normalizačním školství nemluvilo.

 

„Jednoho dne brácha přinesl kazetu, černou BASFku a na jedné straně bylo nahráno Queen - Bohemian Rhapsody a na druhé straně Jethro Tull - Too Old to Rock and Roll, Too Young to Die. Ta kazeta hrála pořád dokola, večer jsme si lehli do postele a hrálo to. Ráno jsme se probudili a hrálo to. To byl svět, kdy ta hudba s sebou nesla odpor ke konformitě. Vytvořil se takový uzavřený svět lidí, kteří to kopírovali, sháněli, vyměňovali. Výběr byl poměrně široký, na obalech byli vlasatí muzikanti, chápali jsme, že ten svět na západ od nás je barevnější, pestřejší a stejně jako všichni mladí lidé jsme ho toužili poznat. Tak se rodil odpor k vězení komunismu, ve kterém jsme byli,“ vypravuje pamětník.

 

Vadilo mi, že nám vládnou blbové

Když se Marek Irgl v roce 1979 hlásil na gymnázium, doba již byla volnější. Přijali ho, aniž by se kdokoli zmiňoval o tom, že jeho otec je nepřítel lidově demokratického zřízení. Marek během studia ještě prohloubil svoji lásku k literatuře. Četl knihy Josefa Škvoreckého, Ludvíka Vaculíka a Milana Kundery - autorů, jejichž díla po roce 1968 nesměla vycházet. Po maturitě se rozhodl jít studovat učitelství, obor český jazyk a dějepis, na olomouckou filozofickou fakultu.

 

„Nastoupil jsem na univerzitu. Tam jsem se setkal s takovou tou idiocií komunismu hned v prvním ročníku. Hned první zkouška, ze které se vyhazovalo. Paní docentka Skoupá trvala na tom, že dělnická třída, ač sama k ní nepatřila, je nejvýše povolanou vládnout tímto světem a jakákoli myšlenka, která s tím nekonvenovala, byl důvod k vyhození od zkoušky. Když si vzpomenu na některé přednášky na téma vědeckého ateismu a vysvětlení... Dodneška si pamatuju, jak nám vyučující vysvětloval, jak mohou ti věřící věřit v toho Boha, když přece Gagarin letěl do vesmíru a viděl, že tam nikdo není. Na škole jsem se nudil a rostla ve mně naštvanost na ten systém, na ty blby, co nám vládli,“ líčí pamětník dobu svého vysokoškolského studia.

 

Cesta do podzemí

Zklamání a frustrace vedly k tomu, že se Marek Irgl, jak sám říká, radikalizoval. Začal se stýkat s valašskomeziříčským chartistou a disidentem Jaromírem Čechurou. Čechura byl branou do neoficiálního světa druhé kultury. Distribuoval undergroundový časopis Vokno, šířil různá prohlášení VONSu a hlavně organizoval přepisování knih, které režim odmítl vydávat. Marek Irgl se do této činnosti okamžitě zapojil.

 

Sešlo se jich deset, vybrali knihu, kterou budou přepisovat, a domluvili se na tom, kdo bude pracovat na té či oné části. Opisovalo se na stroji přes průklepový papír v deseti kopiích. Po zkompletování se losovalo, kdo jakou kopii dostane. Ta desátá byla vždy už téměř nečitelná. Většinou takto přepisovali českou samizdatovou literaturu, výjimkou byl Tolkienův Pán prstenů. „Takže já jsem vlastně už na studiích věděl, kam patřím,“ uzavírá pamětník.

 

Vášeň pro ilegální kopírování a množení knih neopustila Marka ani na vojně. Když jej velící důstojník poslal namnožit nějaké dokumenty, zjistil, že si pouze stačí vypůjčit klíče od místnosti s kopírkou, kterou nikdo uvnitř nehlídal. Takto se mu podařilo okopírovat Černé barony Miloslava Švandrlíka.

 

Večírek u Karla Kryla

V roce 1985 se Marku Irglovi a jeho kamarádovi Jiřímu Majdlochovi podařilo díky známosti Majdlochova otce získat devizový příslib a vycestovat do Německa. Vlakem dojeli do Regensburgu a odtud pokračovali stopem do Mnichova. Zde vyhledali první telefonní budku a zavolali do redakce rádia Svobodná Evropa s prosbou, ať je přepojí na českou sekci. Telefon zvedl Martin Štěpánek a na dotaz, co si přejí, studenti odpověděli, že by si rádi koupili nějaké desky Karla Kryla. „Zavolejte za dvě hodiny, Karel už tu bude a řekne vám to sám.“

 

Na domluvený sraz přišel Karel Kryl s půlhodinovým zpožděním. Pozval oba studenty na pivo a oběd do nedaleké restaurace. Pochopil, že za ním přijeli bez postranních úmyslů a z čistého zájmu. Vzal je k sobě domů, kde až do ranních hodin hrál na kytaru svoje písně. Pilo se pivo a moravská slivovice. Marek s Jiřím si od něj za těžce našetřené valuty chtěli koupit jeho desky, které nebyly v Československu k sehnání. Karel Kryl otevřel skříň a začal jim kromě elpíček snášet na hromadu i knihy, které mu v exilu vyšly. A nakonec je nechtěl ani zaplatit.

 

Brzy ráno po probdělé noci odešel do redakce a nechal spící studenty u sebe doma se vzkazem, ať jenom zabouchnou dveře. Ještě téhož dne se však s Karlem Krylem setkali znovu. Volali mu do redakce, chtěli poděkovat za prožitou noc. A básník s kytarou jim řekl: „Nejste posraní? Tak vezmete něco domů.“

 

Sešli se na zastávce metra, kde jim Karel Kryl předal naxeroxovanou Krylogii, knihu, která je komentovanou prohlídkou básníkových textů, jak je spolu s dalšími postřehy k nim vysílal ve vlastním pořadu na rádiu Svobodná Evropa. Ke Krylogii přidal ještě rybářské návnady pro svého bratra Jana.

 

„Měli jsme pocit, že to nebyla ani pravda. Kryl byl v té době líčený jako nepřítel národa a my jsme potkali nesmírně citlivého člověka, který byl tak přímý, že se z toho chtělo až plakat. A jak z něj byl cítit smutek po Česku! Když jsme od něj odešli, byli z nás jiní lidé. Věděli jsme, že už je nemožné se zařadit do běžné společnosti,“ vypravuje pamětník.

 

Za Souostrovím Gulag

 

Dobrodružnou cestu za pašováním exilové literatury podnikl Marek Irgl ještě dvakrát. V roce 1988 se spolu s manželkou Janou vypravili znovu do Mnichova za Karlem Krylem. Ačkoli se zdálo, že kouzlo první noci u básníka doma se nedá zopakovat, Karel Kryl je opět hostil a až do ranních hodin seděli u stolu s kytarou, kořalkou a vypravováním. Marek s Janou sháněli knihu Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna a Karel Kryl jim doporučil, ať zajedou do švýcarského městečka Obstalden, kde v té době jako redaktor působil Jaroslav Strnad, u kterého pak Marek s Janou skutečně nakoupili knihy a znovu obtěžkáni dvaceti kilogramy tiskovin se vypravili na cestu domů. Měli plán, že se oblečou co nejkonzumněji do plísňových riflí a moderních triček, aby budili dojem mladého páru, který se vrací z nákupů.

 

„Klika byla, že mne maminka požádala, ať jí koupíme televizi. S ní jsme zabrali polovinu kupé, seděly tam dvě jeptišky. Sotva jsme dosedli, objevili se nějací lidé a dávali tam nějaké křesťanské noviny a zakázanou literaturu. Krosnu jsme dali nahoru a v případě kontroly jsme chtěli říct, že to není naše, že už to tam bylo. Když přišli celníci, proclívali hlavně tu televizi a na krosnu vůbec nedošlo,“ vypravuje pamětník.

 

Potřetí pašerákem

 

Napotřetí se Marek Irgl proměnil v pašeráka v roce 1989, když se zúčastnil s manželkou Janou a kamarádem Jiřím Majdlochem folkového festivalu v Budapešti, kde vystupoval například Jaroslav Hutka či Zdeněk „Londýn“ Vokatý. Přes hranice opět převáželi knihy a exilové tiskoviny.

 

„S manželkou jsme použili stejný trik jako u televize. Nakoupili jsme věci do domácnosti, měli jsme už doma malé dítě. Do těch krabic od mlýnků jsme si nastrkali ty tiskoviny. Vlak dojel na českou hranici, najednou se zastavil a stojí, objevilo se možná padesát policajtů a po pěti si rozdělovali vlak. Já jsem tam byl úplně ilegálně, byl jsem na opušťáku z vojny. Podívali se nám do tašky, viděli krabice od spotřebičů a zas to zavřeli. Jirka měl smůlu, měl lennonky, vypadal jako hipík. Ten to měl taky v krabicích, ale jemu to otevřeli a začali tahat ty knížky ven,“ vypravuje Marek Irgl.

 

Přesto, že vždy po návratu domů získanou literaturu šířil mezi své známé a přátele, za celou dobu se nenašel nikdo, kdo by jej udal, a Marek se tak nikdy nedostal do hledáčku Státní bezpečnosti.

 

A lidé věděli, že je po všem

 

S Karlem Krylem se Marek naposledy setkal třináct dnů před sametovou revolucí – na festivalu československé nezávislé kultury. 4. listopadu 1989 se zde na jednom pódiu setkali exiloví muzikanti jako Karel Kryl, Jaroslav Hutka či Vlasta Třešňák se soudobými folkaři z Československa Pavlem Dobešem a Jaromírem Nohavicou.

 

„Když nastoupil Karel Kryl a najednou dohrál písničku, vystoupila na pódium polská moderátorka a říká: ‚Právě teď se ve východním Berlíně sešlo sto tisíc lidí na demonstraci proti komunismu.‘ Skoro to nestačila doříct a celé divadlo se postavilo a ten aplaus trval asi čtvrt hodiny. Najednou ti lidi věděli, že je po všem,“ vzpomíná Marek Irgl na jedny z posledních chvil komunistického režimu.

 

Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Pokud víte o někom, kdo zajímavě prožil velké dějiny 20. století, neváhejte se obrátit na jitka.andrysova@postbellum.cz, tel. 777763388.

 

Autor: František Vrba

Foto: Paměť národa