Jarmila Trávníčková: Byla jsem přední manekýnkou v Gottwaldově

Šedesátá léta 20. století přinesla do Československa, až dosud ponořeného do chudoby a šedi poválečných let, barvy a radost. Světem otřásala beatlemánie. „Hudba najednou byla hlasitější. Šatníky barevnější. Muži prodlužovali vlasy a ženy zkracovaly sukně,“ říká Jarmila Trávníčková (*1949), která v tu dobu patřila mezi přední zlínské manekýny, v rozhovoru pro Paměť národa z roku 2021.

 

Zlatá šedesátá vs. temná padesátá

„Zlatým šedesátkám“, jak se někdy této dekádě přezdívá, předcházela léta padesátá – doba nesoucí stigma politických procesů a vražd. A také poválečné chudoby. „Pamatuji si tu bídu. Tatínek pořád sháněl nějaké oblečení a posílal jej rodině na Slovensko. A když nás rodiče vzali do obchoďáku, aby nám koupili svetr, byli jsme z toho v úplném tranzu, jaký jsme měli zážitek,“ vzpomíná žena, která později oblékala nejlepší modely na prestižních molech.

 

I duch školy, kam Jarmila nastoupila v roce 1955 se nesl v duchu idejí komunistického režimu. Stále ještě probíhaly vykonstruované politické procesy, na jejichž koncích čekala nespravedlivě odsouzené buď oprátka anebo mnohaletý žalář. Jarmila Trávníčková měla spolužačku Jiřinu z katolicky orientované rodiny. Učitelka si věřící dívku před zraky třídy zavolala na stupínek: „Jiřinko, Pán Bůh není! Co říkáš?“ A děti se jako na povel začaly smát.

 

„A z ruštiny jsme měli učitele, který byl úrovní ruského jazyka dvě lekce před námi. Docela si na mě zasedl. Tak jsem se naučila o lekci víc, než uměl on a měla jsem od něho pokoj,“ usmívá se pamětnice.

 

Byla jsem blond a měla ty správné míry

Přesto, že 60. léta kvetla barvami a dívky se toužily oblékat podle západních vzorů, v Československu byla o pěkné a kvalitní látky nouze. Ženy sháněly časopis Burda, který se již v roce 1961 svým rekordním nákladem 1,2 milionu stal největším módním magazínem na světě. Burda za železnou oponu pronikala postupně a zpočátku ilegálně, kdy ji sem přiváželi lidé, vracející se zahraničních cest a dovolených. „Podobně to bylo s látkami. Burdu jsme si půjčovaly, sháněly a kopírovaly střihy. Něco se dalo sehnat i v obchodech se zbožím z druhé ruky. Šaty se v té době více šily, než kupovaly,“ vypravuje pamětnice.

 

Když měla sedmnáct let, nechala si Jarmila ušít šaty do tanečních. „Oni si mě tam vybrali a nabídli mi, jestli nechci předvádět. Byla jsem blond a měla ty správné míry. Vysoká, štíhlá, tak zavolali mamince, jestli mi dovolí, abych byla manekýnou. A maminka nebyla proti,“ vzpomíná Jarmila Trávníčková na začátky své kariéry v modelingu.

 

Gottwaldov 60. let patřil vedle Prahy k předním dvěma místům, kde se pravidelně konaly velké módní přehlídky. Od zimy do jara probíhaly náročné přípravy. V lednu docházely manekýny na měření a až do března se zkoušely šaty. „Každá z nás, a to nás bylo kolem dvaceti, předváděla kolem dvaceti modelů. Těsně před hlavní přehlídkou byla žírovačka, která se konala v bývalém podniku Tvorba. Tam se sešly všechny švadleny, modistky, kosmetičky, kadeřnice a konečně i manekýnky. K modelům se vybíraly boty a doplňky. Na každou z nás bylo přesně určeno, co k ní patří, od klobouku, bižuterii po boty a účes,“ líčí pamětnice pozadí módních přehlídek, které pak za velkého lesku a slávy probíhaly v hotelech Moskva a Družba.

 

Jako když vás praští přes prsty

Jarmila Trávníčková maturovala v červnu roku 1968. Dva měsíce na to obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Pro mladou dívku to byla těžká rána: „Víte, předtím, než přijeli, to bylo takové uvolnění! Ve Zlíně se pořádaly Majálesy, kde jezdili muzikanti v džípech, a hrál se dixieland. Lidé byli natěšení. V letním kině se pořádaly nádherné filmové festivaly. Takové uvolnění! A to, co přišlo potom, bylo, jako když vás praští přes prsty, a ještě k tomu po hlavě.“

 

Být ženou hudebníka nebylo lehké

Přesto, že Jarmila hned po maturitě nastoupila do zaměstnání v gottwaldovském Centroprojektu, láska k modelingu ji neopustila. Jen si občas od rýsovacího prkna odskočila na molo předvést poslední model bikin. Když si k ní na večírku, na nějž původně nechtěla vůbec jít, přisedl nakrátko ostříhaný kluk, co měl čerstvě po vojně, Jarmila netušila, že se za něj provdá a že z toho vznikne láska na celý život. „V tu chvíli jsem netušila, že je muzikant. Takového bych si totiž nikdy nevzala,“ usmívá se Jarmila Trávníčková která svůj život spojila s hudebníkem Janem Trávníčkem v roce 1971. Ten se již v tu dobu pohyboval na profesionálně – hudebním poli a byl například jedním ze zakládajících členů kapely Ozvěny a později i členem skupiny Orfeus, která v době normalizace jezdila často vystupovat do zahraničí.

 

Být ženou muzikanta nebylo snadné. Jarmilin muž trávil na hudebních výjezdech, kdy Orfeus koncertoval například 4000 km daleko – za polárním kruhem v Norsku, dlouhé měsíce: „Když se vracel domů, dcera ho nepoznávala.“ Návraty střídaly osamělost, radost se míjela s úzkostí. „Ostatní ženské nám ty muzikanty strašně záviděly. Když nám přivezli z cest vyšívané kožichy a my si je vzaly do prvomájového průvodu, vzbudilo to strašnou závist, a kluci pak měli kvůli něčímu zásahu zase problém vyjet,“ vypravuje pamětnice.

 

Ani hudebníci, sdružení pod monopolní uměleckou agenturou Pragokoncert neměli lehký život. Aby mohli vyjet do zahraničí, brali si neplacené volno. Smlouvy o koncertování si museli sami zajistit a Pragokoncertu posílat z cest tučné „výpalné“ ve valutách. „A pokud nedovezli ženské z ekonomického úseku zlatý prsten, nejeli příště nikam,“ dodává Jarmila Trávníčková.

 

Přesto, že nebylo co, lidé nám záviděli

Manželé Trávníčkovi byli svému okolí často trnem v oku. On jezdil na Západ, ona byla krásná a předváděla na molech věci, které běžná žena nemohla obléknout. Lidská závist tak dopadala nejen na rodiče, ale i na jejich dceru Danielu: „Byla velice talentovaná a chodila do základní jazykové s dětmi architektů a lékařů. Její problém byl, že myslela vlastní hlavou. Z češtiny, kde měla skvělé výsledky, dostala dvojku. Odůvodněním bylo: ,Vaše dcera je moc živá.‘ Při jedné rodičovské schůzce jsem zaslechla učitelku, jak říká: ,Paní doktorová, vaše Lucinka, má tady nějaké zaváhání, čtverky, ale to bude jednička, ona je chytrá,‘“ líčí pamětnice poměry na prominentní základní škole.

 

I přes stíny, překážky a naschvály, které s sebou život přední manekýnky a profesionálního muzikanta přinášel, vztah Jarmily a Jana vydržel. Jarmila se po sametové revoluci 1989 začala naplno věnovat tomu, co vždy milovala, ale kvůli chudobným rodinným poměrům se tomu nemohla studijně věnovat – českému jazyku. Opustila také předváděcí molo a nastoupila jako redaktorka do regionálních novin. Později působila ve funkci tiskové mluvčí Městského divadla Zlín. Jan se aktivně věnoval hudbě – až do své smrti v roce 2021.

 

Autor: František Vrba, Paměť národa Střední Morava

 

Paměť národa existuje díky Vám.

 

Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Znáte ve svém okolí někoho, jehož příběh bychom měli zaznamenat? Kontaktujte nás telefonicky na 777 763 388.

Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!

Při pravidelné podpoře se stáváte členy Klubu přátel Paměti národa. Vaše příspěvky nám pomáhají udržovat kontinuitu naší práce a umožňují nezávislost. 

 

Foto: Paměť národa