Iva Ondráčková: Kvůli víře v Boha jsem nesměla dělat vysněnou práci

Prvorepublikový Zlín bylo moderní město jako vystřižené z americké reklamy na úspěšný život. Domy a výškové budovy strohého funkcionalistického stylu – architektura oceli, skla a železobetonu spolu s početnou zelení a až pedantsky čistým prostředím. V srdci města stál mrakodrap – budova č. 21, kde sídlila centrála firmy podnikatele Tomáše Bati, který zde na konci 19. století začal budovat svoje impérium, a dal tak Zlínu nezaměnitelnou tvář, jakou známe i dnes. Třicátá léta se tu nesla v duchu rozkvětu, expanze a bohatství. Baťa ovlivňoval a řídil životy mnoha lidí – od mládeže vychovávané pro práci ve firmě na speciálních a k tomu určených internátech, až po skladníky, šičky či koželuhy. Ve Zlíně tak vznikl uzavřený svět, který fungoval podle svých vlastních principů.

 

Být učitelské děcko je neštěstí

Iva Ondráčková (roz. Zemková) vzpomíná, jak se do tohoto státu ve státě přistěhovali její rodiče, Karel a Marie: „Rodiče sem přišli, do tohoto nového vymalovaného čtyřpokojového domu pro dva manžele – tak si Baťa vážil učitelů. Bylo tady všude čisto, o všechno se postarali. Každé tři měsíce chodil pan Vlček, který kontroloval spotřebiče. Chodil sem pekař, vozilo se mléko, takže když jste nechtěli do města, nemuseli jste. Stačilo ale zavolat a nějaký obchodník vám sem ochotně všechno dovezl.“ Iva se Zemkovým narodila o čtyři roky později, 6. května 1937. Rodina žila v klidu a bezpečí středního stavu. V následujících letech se ale všechno změnilo.

„Když jsem měla dva roky, vtrhli sem Němci. A to si vzpomínám, že matka plakala. Nevěděla jsem proč, ve dvou letech,“ vzpomíná Iva Ondráčková, která své dětství musela prožívat ve všudypřítomné atmosféře strachu a podřízenosti nacistické velmoci. Ve škole byla povinná němčina. Iva, jako dítě učitele, zažívala často od ostatních dětí různé ústrky. Dávali jí najevo, že je z „lepší rodiny“. Lehké to neměla ani ze strany kantorů. „Být učitelské děcko je neštěstí. Dívají se na vás jinak, že byste to měla lépe umět než druzí a běda, kdybyste něco neuměla, takže na tom není nic pěkného,“ upřesňuje Iva Ondráčková.

 

Při náletu jsem zůstala sama

S postupujícími léty se válečné dění v zemi vyostřovalo. Poplachy, zatemnění a s tím spojené kontroly domů. Strach byl hmatatelný téměř všude. „Sirény houkaly signál ‚nebezpečí‘ a potom ‚poplach‘, to bylo už vážné, to už se muselo do krytu. A byla to hrůza, když byl poplach, tak se k nám dělníci z továren hrnuli přes naši zahradu do krytů,“ vzpomíná Iva Ondráčková. V roce 1944 obsadil wehrmacht Ivinu školu. Iva tak musela docházet za výukou do nedalekého Prštného. Mnohokrát se stalo, že do školy nedošla. To, když se ozvaly poplachové sirény.

V pátek 14. října 1944 však nezůstalo jen u sirén. Na Zlínskou čtvrť Letná, kde Zemkovi žili, dopadlo několik pum z amerického bombardéru: „Moji rodiče utekli do krytu a nechali mě tady. Takže jsem prožila bombardování sama, jako sedmileté dítě. Nepřála bych to nikomu, když to padá vedle vás.“ Bezprostřední okolí dívčina domu neslo stopy po explozích a celou čtvrť halil bílý dým a prach ze sutin rozbitých staveb. Brzy po náletu se rodiče vrátili domů. „Jak jsem je uviděla, tak jsem se rozbrečela, což je snad pochopitelné. No, ale otec na mě zařval: ‚Nech toho, sakra,‘ tak jsem přestala brečet,“ vypravuje Iva Ondráčková. Proč se rodiče spolu s jejím mladším bratrem Jiřím ukryli před výbuchy sami a Ivu nechali doma, si pamětnice dodnes neumí vysvětlit: „Bratra měli rádi, byl to syn. Takže, prostě, někde to tak je, ale to nevadí. Ono to člověka zocelí.“

Druhé bombardování Zlína, jež nastalo v pondělí 20. listopadu 1944 prožila Iva již ve sklepě s rodiči: „Byla jsem velice nemocná, měla jsem vysoké horečky a matka přišla pro mě do ložnice, že musím jít do sklepa. Hlásili prý, že jsou letadla pět minut od Otrokovic. No a skutečně začaly padat bomby, a to bylo už mnohem vážnější, protože hořely továrny, nešla elektřina, nešla voda, nešel plyn. A potom zážitku, který jsem měla po prvním bombardování, jsem cítila, že mi je naprosto lhostejné, co se se mnou stane.“

 

Účtování

Rodina se ze strachu z dalších náletů ještě téhož roku přestěhovala k rodičům maminky do Bystřice pod Hostýnem, kde je také zastihla osvobozenecká fronta. 5. května 1945 se v městečku objevily jednotky 1. československého armádního sboru, které zlikvidovaly poslední hnízdo odporu nacistů v Zellerově vile. Na druhý den se k nim přidaly sovětské jednotky maršála Malinovského. A začalo vyřizování účtů. „A teď ti naši vojáci vedli dva Němce a mlátili je pažbami. Jeden pořád padal, už nemohl, druhý mu pomáhal. Stála jsem na chodníku a oni šli těsně kolem mě. A ten jeden Němec, co na tom byl zřejmě líp, mě zachytl očima. A celou dobu, co šel, se mně díval do očí. Na to nezapomenu, ten hrozný pohled, třeba měl doma takovou holčičku,“ říká Iva Ondráčková.

 

Sádlo vystavené pro výstrahu

Život po válce se pomalu vracel do starých kolejí. Ale i ta nově nabytá naděje a radost ze svobody se měla brzy přetavit v léta ústrku a šikany. Nesvobodné volby z 30. května 1948 vnímala Iva jako událost s cejchem všudypřítomné policie ve městě. Režim se změnil a moci v zemi se chopila komunistická strana. To se odrazilo i na dění v Masarykově škole, kterou Iva navštěvovala. Část učitelů byla vyhozena, část se otevřeně hlásila k režimu. Ve městě začal hon na živnostníky. V mnoha domovech došlo k prohlídkám a zabavení zásob, jež měli lidé na zimu – zkonfiskované sádlo pak skončilo pro výstrahu vystavené, se jménem majitele, v centru města.

Některé perzekuce postihly i její spolužáky, a Iva tak od útlého mládí získala ke komunismu značný odpor: „Viděla jsem, jak se soudruzi chovají. Naprosto se mi nelíbila vláda jedné strany, protože to přece není normální.“

 

Po kolenou se budete plazit!

Po maturitě v roce 1956 začala Iva studovat jednoletou pedagogickou nástavbu v Holešově. Toužila učit. V témže roce se ale nechala tajně pokřtít – někdo ji za to udal a vzápětí na to přišlo pozvání na školský úřad. Nabídli jí, že si může vybrat školu, na kterou půjde učit, ovšem za podmínky, že bude úřadům donášet, kdo z učitelů tajně navštěvuje bohoslužby. Iva to odmítla a dostalo se jí jasné odpovědi z úst přednosty školského úřadu Boleslava Libíčka: „Já Vás srazím na zem, po kolenou se budete plazit a prosit. Máte zákaz vyučování na všech československých školách.“

 

Sen, který vydržel

Přesto, že se Ivě ještě podařilo na přelomu 60. a 70. let vystudovat pedagogickou fakultu na brněnské Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, obor český jazyk – angličtina, musela nastoupit nekvalifikované a špatně placené místo sanitářky v gottwaldovské nemocnici, kde pracovala až do sametové revoluce – dlouhých šestnáct let. Snu učit angličtinu se však nikdy nevzdala. Během podřadného zaměstnání si vybudovala stálou klientelu studentů, kterou po práci, dům od domu, v odpoledních a večerech navštěvovala. Učila takto i ty, kteří svůj další život plánovali v emigraci.

V roce 1990 si Iva Ondráčková konečně mohla oficiálně zažádat o místo učitelky angličtiny. Školské instituce se ale tehdy ještě nacházely v rukou starých komunistických kádrů a práci učitelky jí proto, pod různými záminkami, upírali. Nakonec místo na akademické půdě učila angličtinu v několika soukromých formách. Iva Ondráčková žila v roce 2022 ve Zlíně.

 

Autor: František Vrba, Paměť národa Střední Morava

Foto: Paměť národa