Jindřiška Koryčanská pro Paměť národa: Nad hlavami nám hvízdaly střely

4. května 1945 dopoledne ještě běžel život v Rožnově jako obvykle, dokonce se vydávaly potravinové lístky. Přestože se v Hážovicích už ozývala vzdálená střelba, poslali rodiče Jindřišku ještě nakoupit ke Kramolišům. „Bylo tam strašně moc lidí, každý šel nakupovat na lístky. V obchodě nás dětí bylo více. Když už jsme slyšeli střelbu z Hutiska, vedl nás jeden dospělý pán do Hážovic polem. Po cestě jezdili Němci s vozy. Nad námi hvízdaly střely, pan Smrček vždycky zavelel: ‘Děcka, k zemi!‘ Tak jsme si lehli a pak pokračovali dál a takto jsme došli domů,“ vzpomíná Jindřiška Koryčanská.

Ve tři hodiny ráno už jsme byli na poli

Josef Hoffmann pocházel ze Starého Hrozenkova, rodiče vlastnili hospodářství. Syna proto poslali na studia do dvouleté hospodářské školy v Rožnově. V nedalekých Tylovicích měli příbuzné. Při práci na poli u svého strýce se Josef Hoffmann seznámil se Zdenkou Janíčkovou – vdovou, která zůstala po smrti manžela sama s malou dcerkou. Vzali se a hospodařili v Hážovicích.

Jindřiška Koryčanská, roz. Hoffmannová, se narodila 25. června 1933 jako první z jejich tří dcer. Rodina žila v chalupě s popisným číslem 22, starali se o 19 hektarů pozemků, na kterých se nacházela pole a les. Samotná chalupa byla klasickou dřevěnicí s jednou světnicí, kuchyňkou a hospodářskými prostory pro koně a dobytek. Ve světnici jich žilo šest, v domě pak ještě stařenka matčina prvního manžela s jeho bratrem - Jančíkovi. Rodiče byli věřící katolíci.

Roku 1939 začala válka. Otec Jindřišky byl tajemníkem a později starostou obce Hážovice. S Němci údajně nikdy problémy neměl, pomáhalo mu, že se domluvil německy. Vzpomínky Jindřišky na dětství se vážou především k práci v hospodářství a válce. Protože rodiče neměli žádného syna, pracovaly v hospodářství všechny čtyři dcery.

Jindřiška měla už jako šestileté děvče na starost koně. Každý den vstávala s otcem za šera, ve tři hodiny ráno už přijížděli na pole. Otec oral, Jindřiška vodila koně. V sedm hodin utíkala domů, převlékla se, nasnídala a šla do školy v nedalekých Viganticích, kde absolvovala první čtyři roky docházky. Po obecné škole nastoupila do měšťanky v Rožnově pod Radhoštěm. Do školy se chodilo pěšky, první autobus začal jezdit až po válce. Otec, v té době starosta, odcházel do úřadu v šest hodin večer, tato funkce tehdy nebyla celodenním zaměstnáním. Matka s dcerami musely obstarat zvířata.

Pronášení jídla přes nádražní kontroly

Z války jí v hlavě utkvěla hlavně všudypřítomná německá nařízení, povinné zatemňování a události spojené s blížící se frontou a osvobozením. Vybavují se jí i potíže s nedostatkem jídla, vše bylo na příděl. Lidé na vesnici to měli o něco jednodušší, chovali dobytek a domácí zvířectvo, pracovali na poli a dokázali si zajistit základní obživu. Lidé z měst za války často jezdili kupovat potraviny na venkov. Riskovali, na nádražích bývaly německé kontroly.

„K nám za Německa jezdila pro vajíčka paní až z Valašského Meziříčí. Pořídila si valašské sukně, na které našila kapsy. Každé vajíčko si zabalila do papíru a dala do kapes. Jezdila vlakem z Meziříčí, tašky musela ukázat, tak si všechno dala do kapes - byla to taková dáma, měli v Meziříčí zlatnictví - aby to u ní nenašli. Nezapomenu, jak to do těch kapes skládala,“ vzpomíná Jindřiška Koryčanská.

Lidé na vesnici museli hlásit počet chovaných prasat a každou zabíjačku, z níž odevzdávali sedm kilo sádla. Otec Jindřišky Koryčanské, Josef Hoffmann, stál jako starosta na straně místních obyvatel, i přes nebezpečí hrozící ze strany okupantů. Díky známému na okrese věděl předem, kdy hrozí obci německé kontroly. Malá Jindřiška pak, nic netušíc, chodila s šifrovanými vzkazy po jednotlivých chalupách, jejichž obyvatelé tak stihli zahladit stopy po zabíjačkách načerno chovaných prasat. Obilí se smělo zpracovávat na mouku jen v určených mlýnech. „Tatínek jezdil až do Valašského meziříčí k panu Pečivovi, v Rožnově se pouze šrotovalo obilí pro dobytek,“ vzpomíná.

​​​​​​​Pan učitel už se nevrátil

Po vypuknutí Slovenského národního povstání sílila partyzánská činnost i v okolí Rožnova. Roku 1944 přerostl odpor k okupantům v otevřenou partyzánskou válku, v níž byla aktivní zejména 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. K partyzánům se připojili členové již dříve vzniklých odbojových skupin, jako byla např. Obrana národa. Reakcí byla zvýšená činnost gestapa, které pročesávalo lesy a k odhalení partyzánů a jejich spolupracovníků využívalo konfidentů.

„V Hážovicích jsou Končiny, kde bydlel pan Štůsek, u něho bývali nebo na Bačovém vrchu,“ vybavuje si Jindřiška Koryčanská. V březnu 1945 zatklo gestapo jednoho z učitelů rožnovské měšťanky. „Němci odvedli našeho pana učitele, jmenoval se Emil Seige, do školy už se nevrátil,“ vzpomíná Jindřiška Koryčanská. Dle dostupných zdrojů byl Seige členem odbojové skupiny Michala Malíka z Valašského Meziříčí, měl působit jako partyzánská spojka.

​​​​​​​Němci utíkal tak rychle, že na dvoře nechali boty

Válka se chýlila ke konci, Hážovicemi projížděly německé trény. Místní dostali příkazem vojáky ubytovat a poskytnout krmení jejich koním. Do chalupy Hoffmannových bylo přiděleno deset vojáků s velitelem. Přestože se šestičlenná rodina tísnila v jedné místnosti, museli se se situací smířit. Vojáci spali na podlaze na slámě, Jindřiška se sestrou vedle na posteli. Jeden z vojáků náhle vytáhl z kapsy odjištěný granát. Velitel s nadávkami, za pomoci Jindřiščina otce, granát vynesl na dvůr, kde jej schovali a ráno nechali vybuchnout. V noci hrozilo nebezpečí poplachu.

4. května 1945 se události daly do pohybu, ve vsi už se ozývala vzdálená střelba, fronta se blížila. Jindřiška ještě zaběhla do obchodu. Po návratu ji čekalo překvapení. Na dvoře stál německý tank a kuchyně byla plná německých vojáků, kteří vařili slepice. Boty měly vyrovnány na dvorku u psí boudy. Ve sklepě našla ukrytý zbytek rodiny. Když pak vojáci ve spěchu prchali, naskočili do tanku a boty nechali na místě. Sovětští vojáci si je po příchodu vzali, sami měli chatrné obutí.

Hážovice byly osvobozeny 4. května 1945. „Už nevím jak dlouho jsme byli ve sklepě. Ruští vojáci přišli až do sklepa, jeden chtěl mamince hádat z ruky, dobře jsme mu nerozuměli. Říkal něco o padesáti rocích, nevěděli jsme, jestli říká, že bude žít do padesáti nebo přes padesát. V padesáti letech opravdu zemřela,“ popisuje. Boje v Rožnově ustaly až 6. května, město bylo poničeno a ustupující Němci za sebou ještě vyhodili Dolní most.

​​​​​​​Když dědečka přesvědčovali ke vstupu do JZD, zkolaboval

Roku 1948 se k moci dostali komunisté. Roku 1955 se Jindřiška přivdala na Koryčanské Paseky, nesoucí jméno rozvětvené manželovy rodiny. S manželem Josefem se znala z Orla už od dětství. Brzy po svatbě se jim narodila dcera, o tři roky později syn. Manželovi rodiče měli také hospodářství. Celá rodina pracovala na poli, manžel byl přes zimu zaměstnaný v Osevě v Rožnově, kde se čistila travní semena. Protože dům rodičů už tolika lidem nestačil, rozhodli se přistavovat.

Kolektivizace se neměla vyhnout ani rodině Koryčanských. Zatímco rodiče Jindřišky se se situací smířili a její otec působil jako předseda JZD, rodina manžela do družstva dlouho vstoupit nechtěla. Místní komunisté začali na manželovy rodiče vyvíjet nátlak. Nebylo výjimkou, že jich do chalupy přišlo deset. Manželova otce, vlastníka pozemků, přesvědčovali ke vstupu do JZD. Při jedné z návštěv omdlel, dostal srdeční záchvat a museli volat doktora, naštěstí se probral. Nakonec do JZD vstoupil a poté zde dělal nočního hlídače. Další z příbuzných žijící na Koryčanských pasekách, Josef Koryčanský, se zastřelil, aby do družstva vstoupit nemusel.

​​​​​​​Noční kontroly skladu trhavin s SNB

Když děti trochu povyrostly, nastoupila Jindřiška Koryčanská do kuchyně Zemědělské školy v Rožnově, kde pracovala patnáct let. Kvůli zdravotním potížím později přešla do rožnovské Tesly, kde dalších patnáct let působila na dělnické pozici. Manžel pracoval jako střelmistr v místním kamenolomu. Jindřiška Koryčanská si vybavuje, že pro něj několikrát v noci přijela SNB a musel s nimi odjet do lomu na kontrolu skladu trhavin, naštěstí nikdy nic nechybělo.

Roku 1984 byly rodině v souvislosti s výstavbou školy, gymnázia a bazénu vyvlastněna pole. Náhrady se nedočkali, na souhlas se jich nikdo neptal. Jako náplast jim byla zřízena vodovodní přípojka a zaveden plyn. Pouze za jedno z polí, kde byl postaven bazén, dostali po pádu režimu finanční kompenzaci.

Jindřiška Koryčanská odešla roku 1993 do důchodu. V roce 2021, v době natáčení pro Paměť národa, žila v Rožnově pod Radhoštěm na Koryčanských Pasekách.

Autor: Hana Langová, Paměť národa Střední Morava

Jindřišky Koryčanské jsme mohli zaznamenat díky podpoře Zlínského kraje a města Rožnov pod Radhoštěm. Pokud máte ve svém okolí někoho, jehož životní příběh by neměl zůstat zapomenut, kontaktujte nás! jitka.andrysova@postbellum.cz , tel: 777 763 388

S dalšími příběhy se můžete seznámit také v rámci expozice Institutu Paměti národa v Olomouci, Bezručových Sadech, která je pro veřejnost od září otevřena od pátku do neděle, od 14 do 18 hodin.